V prvních dvou týdnech letošního mrazivého února jsem se spolu s pěti dalšími souputníky z evropských Tyrannus Hallů (tj. dvou českých a jednoho maďarského) zúčastnil cesty do dalekého Nepálu (a v neposlední řadě také Indie).
Výprava byla pestrá co do vlastnictví cestovních pasů: Ze čtyřčlenné české výpravy měla polovina český pas a zbytek připadal rovným dílem na USA a Slovensko. V maďarském tandemu byli ve stejném poměru zastoupeni vlastníci maďarského a rumunského cestovního dokladu.
Důvodem, proč jsme se vydali na tak dlouhou cestu se našlo hned několik:
1. Poznat život v tamních Tyrannus Hallech (dále už jen TH)
2. Poznat místní křesťanská společenství
3. Spatřit na vlastní oči krásu místních velehor
Našinec z olomouckého mini TH musel být ohromen velikostí místních zařízení v Dillí i Káthmandú. V obou se nám dostalo velmi milého přijetí a došlo také na několik zajímavých rozhovorů s místními „tyrany“. V Káthmandském TH, z něhož nám ochotně zapůjčili Ašíše a Subika coby horské průvodce, se podivovali nad tím, že víkendy trávíme doma a v Česku se většina lidí nehlásí k žádnému náboženství. My zase tomu, že jim trvá cesta domů i několik dní…
Beze zmínky nelze ponechat ani návštěvu TH v indické metropoli Dillí. Už proto, že několik lidí zde studovalo stejný obor jako já (politologii) či příbuzné obory. Ke svému velikému překvapení jsem ale zjistil, že vlastně studují úplně něco jiného, i když název oboru je stejný. :-)
Křesťanské společenství jsme za celý pobyt navštívili pouze jedno, ale i tak jsme si dokázali udělat celkem dobrý obrázek o místních křesťanech. Projevovali mnohem více entusiasmu než většina souvěrců u nás. Dvouhodinová bohoslužba byla zajímavým a silným (nejen) duchovním zážitkem, přestože z naší výpravy nikdo nerozuměl patrně více než „haleluja“ a „amen.“ Křesťanství v Česku má ve srovnání s tím nepálským vůbec mnoho věcí co dohánět, a to nejen co se entusiasmu týče. Nepál je totiž možná křesťanštější země než Česko, soudě dle počtu křesťanů, a nezáleží, zda jde o relativní či absolutní čísla.
Konečně se dostáváme k hlavní části naší výpravy – treku napříč Annapurnským pohořím. Trval pět dní a nejvíce nám dalo zabrat několikasetmetrové stoupání během druhého a třetího z nich. Třetí den se navíc spustil strašlivý liják, který ve vyšších polohách postupně přešel ve sníh. Při slézání zablácené lesní cesty jsem si připadal trochu jako americký voják ve Vietnamu – jen žádné pasti ani útoky Vietkongu mi nehrozily. Ani místních maoistů jsem se nemusel obávat – vyměnili totiž zbraně za pohodlná místa v parlamentu. Všichni jsme ale vyvázli ve zdraví a spolu s Cicerem jsme mohli prohlásit: „Příjemné je vzpomínat na nebezpečí, která již minula.“ Odměnou za všechnu námahu byl pohled na nádhernou krajinu jako vystřiženou z fantasy románů.
Nepál ale nejsou jen hory. Kromě obligátního hlavního města jsme během cesty poznali více také druhé největší město Nepálu – Pokhara. Čekal jsem, že Káthmandú bude výstavní metropolí a Pokhara zapadákovem na konci světa. Opak byl ale pravdou, při první jízdě centrem Káthmandú se mi vybavily nevábně vyhlížející uličky Brna a procházka zapadlými uličkami města mi chvílemi připomínala výlet do Evropy 17. století. Pokhara se naproti tomu se svými relativně uklizenými ulicemi a davy jevila jako učiněný klenot mezi městy. A skutečně, Pokhara je údajně nejbohatším místem v Nepálu.
Díky Bohu jsme veškeré cestování přečkali bez úhony. Snad jediná věc, která nás opravdu může mrzet, je srážka se srnou v Indii na cestě do Agry, kvůli čemuž jsme nakonec neviděli Taj Mahal. Asi nebudu lhát, že pro všechny účastníky byla cesta neopakovatelnou a jedinečnou zkušeností s neopakovatelnými zážitky, které nemusely být vždy dobré, hlavně že byly silné, jak by řekl jeden z účastníků výpravy. Kromě mnoha jiného jsem se zde naučil dvěma věcem – pít slivovici a zlepšil se zde i můj vztah k fast foodům. :-) Kdo někdy zavítal do těchto končin, určitě ví, o čem mluvím…
Dan (březen, 2012)
